na Blog.cz

Dneska jsem konečně našel odpověď. A na jakouže otázku? Jak je to s nenávistí...

Doteďka jsem žil život až moc... naivní... Řekněme, že když člověk nebude cítit žádnou nenávist, tak může být relativně čistý... Avšak není to tak... Hlavním problémem dneksa je, že takového člověka dneska vůbec nikdo nebere vážně. Ať už v citech kladných či záporných.... Dalo by se říct, že se jedná o člověka i splachovacího... Avšak člověk je člověk a tak může dojít k různých afektům. Do toho přimíchejte býčí povahu (pokud řešíte otázku zvěrokruhu) a máte tu afekt s přímím kontaktem s vaším otcem. Skončilo to tak, že zranení jen lehká a velmi klepající se části těla. Prostě něco nového... Blahopřeji, máte zvířecí pudy!

A co když takového člověka přestane být brán na lehkou váhu? Bavilo by vás to kdyby vaše slova byla brána jako slova? A vaše činy ať už jsou jakýchkoliv velikostí prostě spláchne vlna času?

V takovémto případě prostě je na čase, být někým... více sobeckým. Možná se přiblížíte někomu, kým jste kdysi opovrhovali, ale proč to nezlepšit?

Každý člověk potřebuje nějakou tu nenávist, bohužel...

Abych to tak nějak zchrnul, protože mám (jako vždy) spoustu myšlenek a je pro mě složité to psát/říkat: Je na řadě vaše změna! Změna k sobě! Každé ráno vztanete s hlavou nahoře a nenecháte se spláchnout ani vámi nejbližší osobou. V podstatě budete stejní, ale stejně vám to nikdo neuvěří a nemáte už co ztratit...

Takže ZAČNEME!


Varování: Pokud půjdete jen touto cestou, budete pak jen Vy samy a přestanete si vážit ostatních...

Deprivace? Nevím ale toto slovo se mi prostě právě vybavilo...

Momentálně se mi honí hlavou jen jedno... Chci se nějak změnit. Možná dospět, možná uplně překopat... Chci se změnit, protože ! a to mi nikdo nevezme...

Jsem ztracen. Nevím... Chtěl bych... Ale nejsem... A nevím zda budu... Nevěřím si... Nemám důvod... Mám ale nemám zároveň... A kvůli starým ránám nevěřím času... Potřebuju věřit...

I lost myself in you...

Je možné, že čekám, aby život byl něco víc? Aby to také bylo místo mých ideálů? Kde je možbé splnit si svůj sen a nemělo by mi nic stát v cestě? Pokud ano tak proč mi na hlavu padají kameny beznaděje? Chce mě snad život zlomit a změnit? Co je správné?

Kráčím prázdným lesem,

hlava dolů skloněná.

Najednou se zastavím

udiven tajemným plesem.

Tam kde den končí

noc začíná...

Na lesní mítině ladně tančí

dívka v šatech nevinná...

Mé oči si získala lusknutím prstu.

Vítr má na hraní

její vlasy havraní.

Šaty průhledné obklopuje její tělo jako jarní rosa.

Bohyně tance ukazuje pokoru bosa.

Hledám si k ní cestu...

Větve dřou mou tvář.

Táhne mne ta její zář.

Pohyb těla jež předvádí...

Svadí a svádí...

Láká mě snad do pasti?

Větve náhle zachrastí!

Ohlednu se... je pryč...

V jezírku se opláchnu...

Jako ze sna klíč...

Něco se pohnulo ve stínu!

Je to vůně jasmínu?

Objímá mi hruď.

Poutá se ke mě jako rtuť.

Padám si ní do víru noci...

Poddávám se její moci...

Realita -> kluzká a vratká.

Nevědomost -> navždy sladká.

V době, kdy lež velí

se každý s každým tmelí...

Hájit zájmy svý?

Pravdu se nikdo nedozví...

To, co vidí oči mé

rozplývá obraz složený,

jež skládalo srdce žalostné.

Ležím na zemi stočený,

ve vlastní krvy smočený.

Krev očních řas...

Nelze vrátit čas...

Však podlehnu zas...

Jsem já ten vůl!

Ona sladká jak sůl...

Nemám sílu zavřít vrátka...

Nevědomost navždy sladká...

On: "Bolelo Tě to? Ona: "Co?!" On: "Když jsi spadla z nebe..."

Tato věta, i přes to že to je klišé, je strašně krásná. Celkem mě mrzí, že mě nenapadlo něco podobného a že už jsem to nějaké jedné slečně neřekl... A jelikož Ona už toto zná tak budu muset vymyslet něco nového... Originálního... Jedinečného... protože Ona si to zaslouží... Budu muset porazit celý zástup jiných nápadníků... A že je jistě dlouhý =) Škoda jen že jí nemůžu chytit za ruku a ze sebe to "vykoktat"...

Tak kde jen začít?

Jsi jak vítr nad oceánem,

jež přichází se slunečním ránem.

Svobodná a volná...

Nikdo není tvým pánem

A tak stojím na tom molu,

díváš se na mne zezhora dolů...

Jsem obdivovatel...

Tvé úcty a pohledu dobyvatel...

Jsi taková, jakou mám rád...

Ta, jež mi často neddá spát...

Která mi umožní verše psát...

Hospody příliš nemusím.

Vlastně nechodím tam nikdy.

Dnešní večer je však jiný.

Předemnou plná sklenice...

Přeplněná smaragdy.

Ještě teď mi to zní v hlavě

a nechce to přestat...

A s každou další sklenicí

začínám vidět mlhavě...

Začíná znít zvonek?

Zavírací doba tohoto baru.

Nechci jít nikam, ale musím

ven, do toho rozmaru...

Motám se ve vzpomínkách,

vzpomínkách na tu chvíli...

Proč jsem tě s ním musel vidět?

Copak ti bylo málo to co jsme měli?

Další dopitá láhev...

Hážu jí do řeky...

Miluval jsem Tě...

Ne! Miluji Tě na věky!

Možná navenek pukám vzteky,

ale uvnitř plně krvácím...

Vzpomínky zpátky vracím,

avšak se v nich ztrácím...

Jen jeden moment...

Zničil celý dojem.

Má láska je jen pojem...

Prazdná slova lásky...

Teď né já, ale on bude tvoji oporou...

Ironie, ztratil jsem ji, mou jedinou...

A mé vzpomínky už neodejdou...

Musím odejít já...

Nikdy nebude má...

Ta rána v srdci je hluboká...

Taková se neuzavírá...

Voda večer bývá chladná...

Chladná jako tvé srdce...

Nechávám se ji obejmout.

Kupodivu to jde hladce...

Citím jak chlad přechází...

Celé mi to dochází?!?

Svaly mi tuhnou?

Nemůžu zpátky...

Všechno... Mojí vinou...

Tady mé naděje hynou...

Ticho...

Cítím se jak Callisto...

Měl jsem v tvém životě aspoň na vteřinu své místo?

Déšt bije do okapu
ne obyčejně ale zmateně.
Spoustu věcí do teď nechápu...
Rýhy nehtů na stěně...

Beru klíče od auta,
neni to odplata,
avšak luxus pro mé chápání
mít o pulnoci čas na spaní.

Všude je tma nevidím kudy kam...
V hlouby duše depkám propadám.
Světla silniční mihotají se kvapně.
Snažím se uklidnit, ale marně...

Volant v křečích svírám
snažím se držet směr
život ke mě není, nebyl a nikdy nebude fér
už ani zvuky okolí nevnímám

Spousta věcí chci vrátit zpět...
Už nemám sílu vnímat svět.
ostatním můžu jen zavidět...
Nemůže mi nikdo rozumět.
Ztratila jsem svůj květ.
Spoustu vecí chci vrátit zpět...

Slzy mi stékají pomalu po lících,
puštím řízení a zavírám oči.
Slyším kapky vody na sklo bušícíh,
dnes večer to vše skončí...

Prudký tik!
Nastává smyk...
Nemůžu se vzpírat...
Nechci tenhle konec,
v tvém náručí jsem měla umírat...